Narodil se 24.10.1919 jako druhý syn majitele koželužny a obuvnické továrny JAPIS. Po studiích na gymnáziu v Uherském Hradišti a na obchodní akademii v Brně se vrátil do Slavičína. Na přání otce se vyučil v Pitíně ševcem a začal pracovat v rodinném podniku.

Jeho mimořádné schopnosti přirozeného vůdce se projevily velmi brzy. V roce 1943 založil v podniku po Baťově vzoru Učňovskou školu, která vychovávala odborníky pro rodinný obuvnický závod. Ve svých čtyřiadvaceti letech už rodinný podnik vedl a v šestadvaceti letech byl předsedou svazu obuvnického průmyslu v poválečném Československu.

Toužil poznat svět, získat mezinárodní zkušenosti a ty pak využít v rodinném podniku a proto i přes nesouhlas otce přijal nabídku Tomáše Bati pracovat tři roky v jeho obuvnických továrnách ve světě. V září 1946 odcestoval do Indie. Pracoval v Batangaru u Calcuty a později v Lahore (Pákistán) jako vedoucí koželužny.

Při cestě na Jávu velmi vážně onemocněl infekční hepatitidou a po téměř zázračné záchraně odjel do Německa. Zde pomáhal svému příteli s výstavbou obuvnické továrny. Po 3 letech opustil Německo a vrátil se k firmě Baťa do Senegalu, kde mu bylo nabídnuto francouzské státní občanství. Jan Pivečka nabídku přijal, protože vlivem nepříznivého vývoje v Československu po roce 1948 cestoval s dokladem pro občany bez státní příslušnosti. V Africe působil až do roku 1956. Pracoval v Tunisu, Alžíru, Maroku, Senegalu, Zaire, v Jižní Africe, Zimbabwe, v Keni a spoluorganizoval vzdělávací kurzy pro zaměstnance firmy v Evropě a Severní Americe.

V 1956 dostal zprávu, že továrna, kterou pomáhal v Německu budovat, má vážné potíže. Opustil firmu Baťa a převzal vedení krachujícího podniku v Hanau u Frankfurtu a vybudoval tam jeden z nejmodernějších závodů. V roce 1960 se tam také oženil a založil rodinu.
V roce 1980 se podnik dostal do vážných potíží, když zavedená výroba syntetické obuvi musela čelit velké konkurenci z Dálného východu. Rozhodl se tedy pro likvidaci továrny.

Začal spolupracovat se společností GTZ pracující pro Ministerstvo vzájemné spolupráce a Ministerstvo hospodářství SRN na projektech v obuvnickém průmyslu rozvojových zemí a po roce 1992 v zemích v transformaci (bývalých komunistických zemích). Více než 20 let pracoval pro vládní instituce a soukromé firmy ve více jak 30 zemích na více než 250 projektech týkajících se výroby a obchodu v obuvnickém a kožedělném sektoru. V červenci 1993 obdržel od Německého spolkového prezidenta Záslužný kříž za práci pro SRN v rozvojových zemích.

V roce 1990 byl vedením Technologické fakulty VUT ve Zlíně pozván, aby přednášel studentům o změnách ve světovém obuvnickém průmyslu. Při této příležitosti poznal, jak důležité bude pokračovat v práci, kterou začal v roce 1943 s výchovou mladých lidí pro obuvnický průmysl a vrátil se po 44 letech zpět do vlasti.